Jste zde

Pastýřský list pro dobu postní 2019

Drazí bratři a sestry,
milost našeho Pána Ježíše Krista ať je s Vámi se všemi!

Na začátku postní doby, v níž se máme pokusit o nápravu k lepšímu, si připomeňme,
že Pán Ježíš nezaložil jednotlivé křesťany, ale církev jako společenství. To je důležité
si uvědomit v době, kdy zakoušíme v církvi krizi charakterizovanou nejen úbytkem
věřících v řadě kostelů, vymíráním národů s křesťanskou kulturou, či morálními skandály.
Současní papežové nám to často připomínají. Papež Benedikt řekl: Bůh si nepřál
posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoliv vzájemného vztahu, nýbrž
chtěl z nich vytvořit lid, který by ho vpravdě uznával a věrně mu sloužil.1 Nebo papež
František: V dějinách spásy zachránil Bůh lid. Bez příslušnosti k lidu neexistuje úplná
identita. Nikdo se proto nespasí sám jako oddělený jedinec. Bůh nás k sobě přitahuje
s ohledem na celkový rámec vztahů, které se utvářejí ve společnosti lidí: Bůh chce
vstoupit do společenské dynamiky, do dynamiky lidu.2 Copak nežili křesťané už v době
apoštolské ve společenství, kdy všichni, kdo přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli
všechno společné? Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval.
Každý den zůstávali v chrámě, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti
a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě. A Pán rozmnožoval den
co den počet povolaných ke spáse a církvi.3

To jsem si uvědomil při listopadové návštěvě Iráku, kde jsem se uprostřed poválečného
utrpení setkal s živým společenstvím křesťanů. Když uvažují o navrácení z utečeneckých
táborů do svých domovů, mají jedinou otázku: Funguje tam kostel? Pokud
ne, tak se nestěhují. Viděl jsem kostel velmi poškozený, ještě hrozně černý od požáru,
ale denně se v něm už slavila mše svatá a dle svědectví kněze byl vždy plný. Ten kostel
je místem, z něhož vychází obnova života celého města. Bylo to vidět i večer na ulici.
Nikdo se neuzavírá, všichni jsou večer společně venku. Proto si taky věří, vzájemně se
povzbuzují a pomáhají si. Po staletí žijí tito křesťané v muslimském moři, ale ne rozptýlení,
nýbrž ve společenstvích křesťanských obcí či městských čtvrtí.

Vzpomněl jsem si na návštěvu Bangladéše před několika lety. Uprostřed víc jak
160 milionů muslimů žije 350 tisíc křesťanů. Nemíchají se, ale mají křesťanské obce,
protože chtějí mít blízko do kostela, a děti mohou chodit jen do křesťanských škol, protože
ve státních by z nich udělali muslimy. Mezináboženské vztahy jsou však většinou
dobré. Na středních a vysokých katolických školách studuje mnoho muslimů, protože
jsou to nejlepší školy. Byli jsme tehdy na návštěvě i v muslimské rodině. Přesto nejsou
křesťané úplně rovnoprávní. Musí však být dobrými řemeslníky či odborníky, aby je
druzí uznávali a potřebovali.

V Evropě se zdůrazňuje více osobní svoboda než společenství, promíchání kultur
i náboženství. Ve městech se necítí potřeba patřit do nějaké farnosti, protože svobodný
občan si zajde pokaždé do jiného kostela, jak se mu to hodí. Myslí si, že společenství
nepotřebuje, a pak se diví, že trpí samotou a dětem už víru předat nedovede. Vidíme,
jak u nás věřících ubývá, jak církev v Evropě vymírá a křesťanská kultura se vytrácí,
protože jednotliví křesťané bez živého společenství církve se nakonec přizpůsobí nevěřícímu
prostředí. Při tom máme ještě odvahu poučovat lidi potřebující naši pomoc, že
by to měli dělat jako my. Někteří Evropané dokonce chtějí humanitární pomoc podmiňovat
přijetím demokracie a sekularizace. Jako bychom zapomněli na evropské zkušenosti.
S obdivem jsme za komunismu četli pastýřský list biskupa Joachima Wankeho
z východoněmeckého Erfurtu, který měl odvahu žádat své věřící rozptýlené mezi nevěřícími,
aby v zájmu uchování víry všechno opustili a přesídlili do takových míst, kde
mohou žít ve společenství živé církve. Jinak nezůstanou křesťany, protože křesťanství
se žije ve společenství, jak ukazuje zkušenost prvotní církve. Křesťané v Asii nám to
potvrzují svou zkušeností z historie i současnosti.

Kéž bychom našli tolik pokory, abychom jejich zkušenost nejen respektovali při
nabízení pomoci, ale také se od nich i poučili. Kéž tuto moudrost najdou rodiče, kteří
posílají své děti do světa, a pomohou jim najít křesťanské společenství. Kéž tuto moudrost
najdou mladí lidé, kteří se chtějí kvůli studiu či práci usadit v jiném prostředí. Kéž
ji najdou křesťané ve městech a pevně se zapojí do farního společenství, které si vyberou.
Farnost však neslaví jen bohoslužby, ale také se sděluje, pomáhá si, žije spolu,
takže se v ní nikdo necítí ztracený či opuštěný. Místní církev je rodina spojená láskou
Ducha Svatého. V ní mají místo všichni, kteří otevřou svá srdce Boží lásce a nechtějí
jen brát, ale i dávat. Jen tak může být farnost tajemným tělem Kristovým, viditelným
a působivým znamením Boží přítomnosti ve světě. Jen uprostřed takového společenství
se mohou lidé včetně nevěřících setkávat s živým Kristem a být jím oslovení. Jen v takovém
prostředí mohou dozrávat opravdoví křesťané, kteří se nebojí jinakosti druhých
a umějí s nimi žít, aniž by ztratili svou identitu.

Postní doba, do níž vstupujeme, je vhodným časem pro potřebné změny. Hledejme
upřímně, třeba i v modlitbě a postu, co od nás Pán žádá, abychom přispěli k oživení
církve u nás. Najděme cestu do konkrétního společenství farnosti a v duchu služby
se aktivně zapojme do jeho života, bez ohledu na věk. Mějme otevřené oči, abychom
viděli, kdo kolem nás potřebuje nějakou pomoc, či jen čas k naslouchání. Nabídněme
spolupráci kněžím a členům farních rad, kteří jsou zástupci farníků, abychom na cestě
k Velikonocům společně udělali krok k oživení farní rodiny. Jen živé společenství obstojí
a taky poroste. Jen živé společenství bude mít naději na svého kněze. Záleží na každém
z nás, drazí přátelé. Neváhejme, Velikonoce budou brzy.

K obrácení, které přispěje k oživení církve, každému z Vás ze srdce žehná

1 Benedikt XI. v homilii při uvedení do úřadu papeže 24. 4. 2005.
2 Papež František: Gaudete et exultate, 6.
3 Srov. Sk 2,44–47.