Patroni chrámů a farnosti

Nanebevzetí Panny Marie

Když papež Pius XII. (1. 11. 1950) prohlásil za článek víry, že po skončení života "byla neposkvrněná Matka Boží vzata s tělem i duší do slávy nebeské", potvrdil tím to, čemu křesťané už odedávna věřili a co společně oslavovali dnešního dne při bohoslužbách. V Jeruzalémě se slavil dnešní den už v 5. století, od 6. století ho slaví celý křesťanský Východ a od 7. století se začíná slavit v Římě. V pozdějších staletích se stává nejčastějším titulem mariánských kostelů.
 

Svatý Cyril a Metoděj

Bratři ze Soluně (řec. Tessaloniké), apoštolové Slovanů byli Řekové. Konstantin (řeholním jménem Cyril) žil v letech 827-869 (mezi jeho učitele patřil i pozdější konstantinopolský patriarcha Fotios) a Metoděj žil v letech (asi) 815-885. Pro svou misijní práci v tehdejší Velkomoravské říši, která započala v letech 863 na přání knížete Rostislava a byzantského císaře Michala III., vytvořili slovanskou abecedu (hlaholici). Jejich působení mělo sice podporu papeže Hadriána II., který slovanskou liturgii schváli bulou Gloria in excelsis Deo, mařili ho však misionáři a biskupové z Bavorska (ti též arcibiskupa Metoděje několik let věznili v Ellwangen), největším odpůrcem mu byl nitranský biskup latinského obřadu Wiching. Hadrián II. jmenoval Metoděje r. 869 arcibiskupem Moravy a Panonie. Kníže Svatopluk po Metodějově smrti 6. 4. 885 slovanskou liturgii zakázal a slovanský klérus ze země vyhnal. Slovanská liturgie se udržela ještě nejakou dobu v Čechách (sv. Prokop). Oba bratři byli r. 1980 prohlášeni papežem Janem Pavlem II. za patrony Evropy (spolu se sv. Benediktem). Křesťanské misii soluňských bratří předcházela na našem území iroskotská mise, která zde však nezanechala větších stop.
 

Svatý Martin

Narodil se kolem roku 316 v panonské Sabarii (v dnešním Szombathely v Maďarsku). Jeho rodiče byli pohané, v patnácti letech byl přijat mezi čekatele křtu (katechumeny) a po nějakém čase se dal pokřtít. Mezitím se dostal jako voják do Galie, opustil vojenskou službu a rozhodl se žít v ústraní po vzoru egyptských poustevníků. S pomocí biskupa Hilaria založil v Ligugé (blízko Poitiers) klášter (kolem roku 361), stal se knězem, shromáždil kolem sebe své žáky a spolu s nimi slovem i příkladem hlásal křesťanství okolním vesničanům. Když se kolem roku 371 stal biskupem, věnoval se dále této činnosti a bydlel převážně mezi svými žáky v novém klášteře, který založil v Marmoutieru, poblíž svého biskupského města Toursu. Zakládal na venkově malé kláštery, které se staly ohnisky křesťanského života mezi vesničany. Začal zřizovat venkovské farnosti a konat pastorační vizitace; zemřel při jedné z nich 8. 11. 397 v Candes a 11. 11. pak byl pohřben v Toursu.
 

Svatý Josef Kalasanský

Narodil se kolem roku 1557 v malé aragonské vesnici Peralte de la Sal v severním Španělsku. Stal se knězem (1583) a působil nejprve jako duchovní správce, později jako generální vikář v diecézi Urgel.
Po příchodu do Říma (1592) navštěvoval chudobince, věznice a nemocnice. Přitom poznal strašnou bídu, kterou trpěly především děti vyrůstající na ulici bez výchovné péče. Založil pro ně ve farnosti sv. Doroty v římské čtvrti Trastevere první bezplatnou základní školu v Evropě (1597).
Své spolupracovníky shromáždil v řeholním společenství piaristů (1617). Ještě za jeho života se nový řád šířil do okolních zemí; první mimoitalská provincie vznikla na Moravě (1634). Jako generální představený byl vlastními řádovými bratry pomlouván, udán inkvizici, dokonce i vězněn a zbaven úřadu. Když potom na jeho místo nastoupil jeho odpůrce, došlo k velkému úpadku řádu a k redukci na pouhou společnost učitelů bez řeholních slibů (1646). Zemřel v Římě 25. srpna 1648. Před svou smrtí předpověděl znovuvzkříšení řádu.
Za svatého byl prohlášen v roce 1767.
 

Svatý Josef, dělník

Svatý Josef pracoval jako nazaretský tesař pro Ježíše a v jeho důvěrné blízkosti. Jeho dílna vrhá nové světlo na důstojnost práce. Člověk se v práci nejen realizuje, ale je to zároveň i služba bližnímu, společnosti, a tím i Kristu. Už od Lva XIII. se papežové snaží obrátit pozornost křesťanského světa k chápání tohoto hlubšího smyslu lidské práce. První máj, slavený v dnešním světě jako Den práce, je proto od roku 1955 postaven pod ochranu sv. Josefa.
Zmiňují se o něm jenom evangelisté Matouš a Lukáš při líčení Ježíšova dětství, ostatní zprávy jsou apokryfní a nelze je brát vážně. Jeho svátek se začal slavit nejprve na Východě (asi v 9. století), od 10. století se objevuje v kalendářích na Západě, v Římě se slaví od roku 1479, v roce 1621 byl zaveden v celé církvi. Roku 1654 byl připočten k českým patronům.
 

Svatý Roch

Svatý Roch z Montpellie(okolo 1295 Montpellier - 16.srpna 1327 Montpellier) je francouzský světec, patron proti moru. Podle legendy pocházel ze zámožné rodiny z jihofrancouzského města Montpellier. Poté, co mu zemřeli rodiče, rozdal svůj majetek chudým a vypravil se jako prostý poutník do Říma. Během své cesty údajně řadu lidí zázračně uzdravil od moru, nakonec se však sám v Piacenze morem nakazil. Uchýlil se do ústraní za město, aby tam bez pomoci a sám zemřel, ale přidal se k němu jakýsi pes, který nemocnému Rochovi přinášel jídlo. Roch se překvapivě uzdravil a vrátil do svého rodného města. Tam, nikým nepoznán, byl uvržen do žaláře jako cizí vyzvědač. Roch se svou totožností nikomu nesvěřil, a tak vyšla najevo teprve poté, co pro něj po pětiletém věznění přišla smrt. Již v 15. století se svatý Roch těšil velké oblibě a byly mu, podobně jako svatému Šebestiánovi, adresovány přímluvy za uzdravení nemocných při morových epidemiích. Střediskem jeho kultu se staly Benátky, kam byly Rochovy ostatky přeneseny. Rochova popularita byla velká zejména v Itálii, Francii a Německu. Rochův svátek připadá na 16. srpna.